Projekt Pomezí z.s.

Základy současného divadla Pomezí se začaly formovat při přípravě inscenace Letec – l'Aviateur na podzim roku 2014. Při ní se sešli Lukáš Brychta, Kateřina Součková a Štěpán Tretiag, kteří společně vytvořili první inscenaci tehdy ještě neformálního uskupení. Letec měl podobu imerzivního divadla – specifické formy, která ve výkladu autorů spojuje interaktivní výtvarnou instalaci s hereckými akcemi a divákům dává určité množství svobody v průběhu představení. Se stejným hereckým týmem a některými výtvarníky se poté rozhodli využít zkušeností s touto formou a rozvinout ji v novém projektu nazvaném Pomezí. Při jeho přípravě získal spolek oficiální podobu i své jméno shodné se vznikající inscenací. Na tuto svou práci navázali i v dalších projektech a postupně se tak jádro tvořené trojicí zmíněných tvůrců neustále rozšiřovalo. Současnou podobu divadla tvoří ustálené produkční zázemí a pravidelný okruh tvůrců*kyň, herců a hereček, scénografek a dalších spolupracovníků. Většina realizovaných projektů by se nemohla uskutečnit bez pomoci mnoha přátel a podporovatelů.

Pomezí se záměrně profiluje jako divadelní uskupení zaměřující se na interaktivní performativní žánry rozvíjející současné podoby divadla. Hlavní těžiště divadla leží ve znatelné dramaturgické linii zaměřené na prozkoumávání odlišných podob imerzivního divadla. Vedle toho se ovšem zabývá i dalšími interaktivními divadelními formami: ve spolupráci s Národním muzeem vznikla série interaktivních inscenací s edukačním přesahem věnující se českým osobnostem 19. století, v rámci projektu 1:1 prozkoumává možnosti interaktivních divadelních inscenací pro jednoho diváka a kromě čistě divadelních projektů se spolupodílí se na vzniku a uvádění několika larpových projektů, audiowalku či narativní instalaci.

Specifická podoba imerzivního divadla, jak jí pojímá okruh tvůrců kolem Pomezí, se zakládá na přesvědčení, že „imerzivní divadlo je specifický typ divadelní – či intermediální – tvorby, která kombinuje výtvarnou instalaci a divadelní situace. Komunikační kód díla se tak nenalézá pouze v hereckých akcích, ale stejnou měrou i v samotném prostředí. Snahou těchto projektů je vytvořit komplexní, alternativní svět, do kterého může divák vstoupit a objevovat ho.“ (Lukáš Brychta)

„Způsob, kterým pojímáme imerzivní divadlo, mě především baví v nespočtu možností, jakými ho může divák sledovat. Kromě pozorování herců a případných interakcí s nimi se vždy snažíme o to, aby prostor inscenace nabízel vedle atmosféry i narativní prvky, skrze které se může divák-detektiv dozvídat nejrůznější okolnosti a motivy námi vytvořených fiktivních světů. Často to jsou informace, které ani jiným způsobem zjistit nelze. Nebo se může nechat unášet tematizovanou atmosférou a geniem loci stvořené reality, čímž se vyhne - pro leckoho nekomfortní - interakci ze strany herců či dalších diváků.” (Štěpán Tretiag)

Imerzivní divadlo je žánrem, „v němž se divák volně pohybuje ve vymezeném prostoru, sleduje jednotlivé inscenované situace a je vybízen, aby do nich svým jednáním vstupoval. Divák si s palčivostí uvědomuje, že schovat se není kam, že bez jeho reakce (následování postav, komunikace s nimi) by celá akce tak nějak postrádala smysl. Pro bytostného introverta můžeme být toto zjištění deprimující; většinou se však, předpokládám, dostaví spíše pocit úžasu, jak důležitou úlohu může divák na divadle sehrávat.

S tímto (obnoveným) diváckým sebevědomím přichází chuť spolupracovat, opravdu se „ponořit“, jak to doporučuje název žánru. Prostor, v němž se divák může po celé představení bez omezení pohybovat, staví diváka do neobvyklé pozice dramaturga své vlastní neopakovatelné varianty. Nabízí se totiž nespočet možností, jak zkombinovat jednotlivé nainscenované prvky, které tvůrci divákovi nabízejí jako potencialitu, a vytvořit si z nich konkrétní „scénář“:

Imerzivní divadlo tak znovu obrací pozornost k jedné ze základních konstant, jež dělá divadlo divadlem, ke vztahu herce a diváka, zintenzivňuje prožitek ze hry někdy až k nesnesitelnosti a připomíná, že divadla je v jistém smyslu třeba se bát – protože nám dává zakusit opojný pocit z tvoření, ale zároveň i frankensteinovskou úzkost, že svůj vlastní výtvor nemáme tak úplně pod kontrolou.“ (Eliška Poláčková)