„Davy a automobilovou dopravou rozvibrovaná Florenc se zásahem mladých tvůrců proměňuje v malý ráj kypící přirozenou scéničností, stejně jako v hrací pole, na kterém mohou diváci zažít velká dobrodružství všedního života. Vnitroměsto zve k pozornému vnímání všemi smysly. Pro plnohodnotný zážitek je totiž potřeba v sobě probudit zvědavost malého dítěte, které s nadšením hledá rostlinky razící si cestu mezi dlažebními kostkami uprostřed neobvykle vyprázdněného autobusového nádraží. (…) Inscenace v divákovi zanechává manuál, na základě kterého může pokračovat kdekoli – na Florenci, Václaváku nebo na osamělé autobusové zastávce uprostřed neznáma.“

Ema Šlechtová, Divadelní noviny

„Vědomí, že jsme jako diváci součástí hry, kolem nás vystavělo pomyslné průhledné zdi, které nás zbavily florenckého stresu a úzkosti a dopřály nám dost klidu, abychom místo nahlédli pod trochu jiným úhlem a hlavně – zblízka. Pod vedením tvůrců jsme listovali ve Florenci jako ve sbírce lyrických básní, jako v napínavém thrilleru, jindy jako v botanické příručce. Pod tíhou povinností, spěchajícího davu, nepříjemných individuí a jiných protivných vlivů, které se na Florenci kumulují, zapomínáme na skutečný charakter místa – poetický, citlivý a svébytný, přestože poněkud rázovitý. Vnitroměsto nás nutí zpomalit, poznat Florenc hlouběji – usmířit se s ní.“

Vojtěch Vacek, divák

„Skutečný vrchol představovala závěrečná botanická epizoda s novým průvodcem, který nám ukazoval traviny a byliny rostoucí ve spárech v dlažbě nádraží. Šlo o pozoruhodnou sbírku poeticky pojmenovaných rostlin a neméně pozoruhodnou sbírku znalostí. (...) Díky rámci, reálné policejní akci a pěkné botanické exkurzi, se dostavil kýžený prožitek nevšední všednosti.“

Karel Král, Svět a divadlo